Peter Jackson je bezesporu jedním z nejvýraznějších hollywoodských tvůrců současnosti. Přestože je znám především jako vlivný režisér a producent velkorozpočtových projektů, které vynikají po technické a scénáristické stránce, renomé si získal již svými novozélandskými nezávislými snímky. Dnes již kultovní splatter filmy Vesmírní kanibalové (1987), Meet the Feebles (1889) a Živí mrtví (1992) na jedné straně těží ze své záměrné neprofesionálnosti, na straně druhé však vynikají originálními trikovými sekvencemi a působivými gore efekty. Do širšího diváckého povědomí se držitel tří oscarů přesto zapsal až později megalomanskou trilogií Pán Prstenů (2001 – 2003) či kultivovaným remakem King Kong (2005). Jak si jsou vlastně tyto dvě odlišné části Jacksonovy tvorby podobné?
Odhlédneme-li od rozdílných formálních konvencí, ze kterých v daných etapách režisér vycházel, vyjeví se, že jsou to především stejné motivy a stabilizované charaktery postav, co režisérský styl Jacksona utváří. Zatímco však témata filmů můžeme dobře popsat (např. boj dobra se zlem či objevování fantaskních světů), vlastnosti osob vystihujeme daleko hůře. To je způsobeno už tím, že se v Jacksonových filmech vyprávění mnohdy soustředí na větší skupinu osob, které se navíc kvůli své rozdílné nátuře dostávají do vzájemných sporů. Pokud se nicméně zaměříme výhradně na ústřední protagonisty filmů, jaké společné vlastnosti budou mít? A můžeme vůbec mluvit o něčem jako Jacksonově typickém hrdinovi?
Idealizovaný svět dětství
I když se může zdát, že není mnoho podobností mezi jednotlivými postavami, při detailnějším pohledu odhalujeme hned několik společných charakterových rysů. Ačkoli se uchopení hrdiny podřizuje vždy žánru daného snímku, jedná se totiž zpravidla o člověka typově podobného.
Mnohdy se setkáváme s protagonistou pasivním, který neprojevuje zájem o dění mimo prostředí, ve kterém se pohybuje. Ať už budeme mluvit o Lionelovi z Braindead, který se pod vlivem své matky stará jen o chod domácnosti a do veřejného života se neumí zapojit, nebo Pauline, která v Nebeských stvořeních (1994) rodinu a okolí téměř neregistruje, můžeme je definovat jako figury neangažované. Ostatně ani Tolkienovští hobiti Frodo a Bilbo nevedou aktivní způsob života a jde jim v prvé řadě o to si zajistit pohodlí. Je nicméně příznačné, že okolnosti pokaždé tyto postavy z jejich lhostejnosti vytrhávají. Lionel se pouští po zmutování své matky do boje se skupinou zombie, Pauline začne s novou spolužačkou vymýšlet fantaskní příběhy a Frodo s Bilbem se připojují k dobrodružným výpravám. Oproti svým přátelům a společníkům, kteří vědí, kam a proč (v životě, na cestě apod.) směřují, jsou nicméně poněkud ztracení. Po většinu času se tak chovají neuváženě a impulzivně, neboť naslouchají spíše své intuici a instinktům.
Zdráhání plně přejmout zodpovědnost koresponduje s dalším specifickým rysem Jacksoných hrdinů, kterou je dětinskost. Ve filmech potkáváme buď přímo dětské protagonisty (Nebeská stvoření, Pevné pouto), kteří před dospělostí utíkají do světa své fantazie, nebo dospělé, jež se chvilkami projevují neadekvátně svému věku. Je podstatné, že dětství je u Jacksona především opěvovaným obdobím nezávislosti, kdy se za každým rohem skrývá dobrodružství. Idealizace této etapy lidského života tak částečně i koresponduje s romantickým uchopením figur. Čtyři mladí hobiti z Pána prstenů, kteří jsou vybráni jako součást společenstva, se tak neprojevují infantilně, nýbrž nedočkavě a neukázněně.
Teprve až zkušenosti, které během příběhu postavy získávají, je nutí postavit se problémům čelem, což osoby nevyhnutelně činí vážnějšími. Postupně přicházejí o iluze a dochází k bolestnému poznání, že se dříve či později musí vzdát svých dosavadních snů. Jednou z nejdůležitějších vlastností, kterou tudíž hrdinové během procesu osobního zrání nenávratně ztrácí, je právě zmíněný nevinný a nezúčastněný náhled na život.
Zlo v nás i mezi námi
Zcela zásadním momentem, který celý mechanismus proměny spouští, je setkání se zlými silami. Zlo na sebe u Jacksona bere zpravidla dvojí podobu; buď je vnějším ohrožením v podobě mimozemských kanibalů či armády skřetů, nebo negativní vlastností postavy. V prvním případě se do boje proti nepříteli pouští větší skupina lidí, která sleduje stejný cíl: ve Vesmírných kanibalech se jedná o záchranu naší planety, v Pánovi prstenů o klidný život ve Středozemi. Ideál, za nějž je nezbytné se bít, však může nabývat i více abstraktních podob, jako je tomu v Nebeských stvořeních, kde se dvojice dívek ve jménu svobody a vzájemné blízkosti bouří proti rodičům.
Jak již nastíněná charakteristika hlavních postav napovídá, osobní záměry hlavních postav jsou v mnohdy v rozporu s většinovými požadavky. Protagonista se však může dostávat do konfliktu i se sebou samým. Nejnázorněji je vnitřní pnutí mezi dobrým a zlým Já viditelné na Frodovi Pytlíkovi, který na cestě k Hoře osudu odolává pokušení přivlastnit si prsten, jež má za úkol zničit. Zcela extrémní se pak stává přepínání mezi protikladnými polohami u schizofrenního Gluma, který kdysi býval hodným hobitem, stejný prsten mu ale pokřivil charakter. Právě touha po moci a s ní spojená sobeckost je u Jacksona vždy tou nejvýraznější špatnou vlastností. A i když tomu tak v počátcích jeho kariéry nebylo, postupně se stejně zavrženíhodnými staly amorálnost a zvrácenost, dříve zdroje komického efektu.
Jak se při zpětném pohledu do Jacksonovy režijní minulosti tedy ukazuje, ať už budeme sledovat hororový snímek s příměsí sci-fi prvků či adaptaci kultovního díla fantasy literatury, hlavní postavy si jsou podobné. Hrdiny příběhů jsou v jistém smyslu snílci, kteří věří v lepší budoucnost. Ztělesňují hodnoty tradičně připisované těm nejmladším – zvědavost, naivitu, důvěřivost. V této souvislosti není tudíž překvapivé, kolikrát již byl Peter Jackson označen za tvůrce, který svým způsobem zůstává stále dítětem.
Odhlédneme-li od rozdílných formálních konvencí, ze kterých v daných etapách režisér vycházel, vyjeví se, že jsou to především stejné motivy a stabilizované charaktery postav, co režisérský styl Jacksona utváří. Zatímco však témata filmů můžeme dobře popsat (např. boj dobra se zlem či objevování fantaskních světů), vlastnosti osob vystihujeme daleko hůře. To je způsobeno už tím, že se v Jacksonových filmech vyprávění mnohdy soustředí na větší skupinu osob, které se navíc kvůli své rozdílné nátuře dostávají do vzájemných sporů. Pokud se nicméně zaměříme výhradně na ústřední protagonisty filmů, jaké společné vlastnosti budou mít? A můžeme vůbec mluvit o něčem jako Jacksonově typickém hrdinovi?
Idealizovaný svět dětství
I když se může zdát, že není mnoho podobností mezi jednotlivými postavami, při detailnějším pohledu odhalujeme hned několik společných charakterových rysů. Ačkoli se uchopení hrdiny podřizuje vždy žánru daného snímku, jedná se totiž zpravidla o člověka typově podobného.
Mnohdy se setkáváme s protagonistou pasivním, který neprojevuje zájem o dění mimo prostředí, ve kterém se pohybuje. Ať už budeme mluvit o Lionelovi z Braindead, který se pod vlivem své matky stará jen o chod domácnosti a do veřejného života se neumí zapojit, nebo Pauline, která v Nebeských stvořeních (1994) rodinu a okolí téměř neregistruje, můžeme je definovat jako figury neangažované. Ostatně ani Tolkienovští hobiti Frodo a Bilbo nevedou aktivní způsob života a jde jim v prvé řadě o to si zajistit pohodlí. Je nicméně příznačné, že okolnosti pokaždé tyto postavy z jejich lhostejnosti vytrhávají. Lionel se pouští po zmutování své matky do boje se skupinou zombie, Pauline začne s novou spolužačkou vymýšlet fantaskní příběhy a Frodo s Bilbem se připojují k dobrodružným výpravám. Oproti svým přátelům a společníkům, kteří vědí, kam a proč (v životě, na cestě apod.) směřují, jsou nicméně poněkud ztracení. Po většinu času se tak chovají neuváženě a impulzivně, neboť naslouchají spíše své intuici a instinktům.
Zdráhání plně přejmout zodpovědnost koresponduje s dalším specifickým rysem Jacksoných hrdinů, kterou je dětinskost. Ve filmech potkáváme buď přímo dětské protagonisty (Nebeská stvoření, Pevné pouto), kteří před dospělostí utíkají do světa své fantazie, nebo dospělé, jež se chvilkami projevují neadekvátně svému věku. Je podstatné, že dětství je u Jacksona především opěvovaným obdobím nezávislosti, kdy se za každým rohem skrývá dobrodružství. Idealizace této etapy lidského života tak částečně i koresponduje s romantickým uchopením figur. Čtyři mladí hobiti z Pána prstenů, kteří jsou vybráni jako součást společenstva, se tak neprojevují infantilně, nýbrž nedočkavě a neukázněně.
Teprve až zkušenosti, které během příběhu postavy získávají, je nutí postavit se problémům čelem, což osoby nevyhnutelně činí vážnějšími. Postupně přicházejí o iluze a dochází k bolestnému poznání, že se dříve či později musí vzdát svých dosavadních snů. Jednou z nejdůležitějších vlastností, kterou tudíž hrdinové během procesu osobního zrání nenávratně ztrácí, je právě zmíněný nevinný a nezúčastněný náhled na život.
Zlo v nás i mezi námi
Zcela zásadním momentem, který celý mechanismus proměny spouští, je setkání se zlými silami. Zlo na sebe u Jacksona bere zpravidla dvojí podobu; buď je vnějším ohrožením v podobě mimozemských kanibalů či armády skřetů, nebo negativní vlastností postavy. V prvním případě se do boje proti nepříteli pouští větší skupina lidí, která sleduje stejný cíl: ve Vesmírných kanibalech se jedná o záchranu naší planety, v Pánovi prstenů o klidný život ve Středozemi. Ideál, za nějž je nezbytné se bít, však může nabývat i více abstraktních podob, jako je tomu v Nebeských stvořeních, kde se dvojice dívek ve jménu svobody a vzájemné blízkosti bouří proti rodičům.
Jak již nastíněná charakteristika hlavních postav napovídá, osobní záměry hlavních postav jsou v mnohdy v rozporu s většinovými požadavky. Protagonista se však může dostávat do konfliktu i se sebou samým. Nejnázorněji je vnitřní pnutí mezi dobrým a zlým Já viditelné na Frodovi Pytlíkovi, který na cestě k Hoře osudu odolává pokušení přivlastnit si prsten, jež má za úkol zničit. Zcela extrémní se pak stává přepínání mezi protikladnými polohami u schizofrenního Gluma, který kdysi býval hodným hobitem, stejný prsten mu ale pokřivil charakter. Právě touha po moci a s ní spojená sobeckost je u Jacksona vždy tou nejvýraznější špatnou vlastností. A i když tomu tak v počátcích jeho kariéry nebylo, postupně se stejně zavrženíhodnými staly amorálnost a zvrácenost, dříve zdroje komického efektu.
Jak se při zpětném pohledu do Jacksonovy režijní minulosti tedy ukazuje, ať už budeme sledovat hororový snímek s příměsí sci-fi prvků či adaptaci kultovního díla fantasy literatury, hlavní postavy si jsou podobné. Hrdiny příběhů jsou v jistém smyslu snílci, kteří věří v lepší budoucnost. Ztělesňují hodnoty tradičně připisované těm nejmladším – zvědavost, naivitu, důvěřivost. V této souvislosti není tudíž překvapivé, kolikrát již byl Peter Jackson označen za tvůrce, který svým způsobem zůstává stále dítětem.
Žádné komentáře:
Okomentovat