Dobrodružná výprava Bilbo Pytlíka a smečky trpaslíků za drakem Šmakem a kamenem umožňujícím světovládu po roce navazuje na dočasnou tečku. Ospravedlní nedostatky prvního dílu a poskytne konečně zážitek z plnohodnotného filmu?
Netrpělivé očekávání Šmakovy dračí pouště se dá bez nadsázky přirovnat ke Glumovi, lačně požadujícímu odpověď na obtížnou hádanku. Proč? Ze stop, které za sebou zanechala (N)eočekávaná cesta hobita Bilba nebylo až dosud možné prokazatelně vyčíst, zdali jen bloudí ve zrádném kruhu tvůrčího pragmatismu a nostalgických stínů původní trilogie Pán prstenů, či cílevědomě směřují vpřed. Snímek spíše nerozhodně přešlapoval mezi ironií a patosem a Jacksonem vložené bojové scény připomínaly časovou hlušinu. Hlavní diskuze se ovšem nakonec rozvinuly kolem samotného způsobu vypravování. Přísně lineární řetězení událostí působilo utahaným dojmem, a to nejen kvůli nedostatku filmařské vynalézavosti. Hlavní podíl viny v tomto ohledu nese rozdělení poměrně útlé knihy do tří dílů, jímž se filmové převyprávění zápletky přiblížilo spíše rozpohybované ilustraci až úzkostlivě doprovázející každičkou stranu Tolkienovy knihy. Neočekáváná cesta se tak na ploše bezmála tří hodin musela spokojit s nevděčnou rolí předimenzované expozice s cílem uvést do děje množství postav (včetně starých známých z Pána prstenů), seznámit nové diváky s reáliemi Středozemě a uspokojivě započít celou řadu motivů a motivací.
Šmakově dračí poušti se naopak daří zbavit se přílišných ohledů a daleko více energie věnovat tvůrčímu rozletu a přitažlivé obrazotvornosti. Neohrožení poutníci sice překonávají řetězec překážek na cestě k Osamělé hoře, v níž nesmírné trpasličí poklady stráží bedlivé oko draka Šmaka, ale příčinná síť, do níž jsou jednotlivé epizody postupně vkládány, je přeci jen s každým dalším nebezpečím pevnější. Přesto vyprávění nadále zastává roli citově nezaujatého průvodce po příběhových situacích. Při překonávání překážek spoléháme stále na Bilbův důvtip a očekáváme nápaditá řešení, zatímco faktor nejistoty a napětí je téměř potlačen. Nebezpečné situace nakonec netouží po ničem jiném, než posloužit jako dechberoucí atrakce, v nichž fyzický prožitek a zcizující vstupy zábavných nápadů hrají daleko důležitější roli než hlubší zaujetí.
Zběsilá jízda Středozemí
Celý děj Hobita vlastně vzbuzuje pocit neustálého vytrhávání z rozvíjejícího se děje: družina dobrodruhů prochází dosud nespatřenými lokacemi Středozemě, z nichž každá je samostatnou vizuální kapitolou (temný les plný zákeřných klamů jako vystřižený z fantazií Tima Burtona, dickensovsky melancholická nálada Jezerního města kdysi těžícího z blahodárného stínu zlatonosné hory, jenž s příchodem draka notně potemněl) a každá navíc přináší zcela odlišný typ zážitku. Putování nakaženým lesem i v dvojrozměrné projekci přenáší fyzickou malátnost a závrať, krkolomná jízda v sudech po divoké řece získává vkládanými souboji se skřety na závratném tempu a velkolepé dračí finále využívá pro zběsilou akci prostředí starobylých dolů natolik dechberoucím způsobem, že Indianu Jonesovi nezbývá nic než zahodit svůj klobouk. Už z tohoto popisu několika vrcholných zážitků lze vytušit, že trojrozměrná projekce je oproti minulému dílu zcela opodstatněná. Pro mě jako diváka 2D verze zavdává silný důvod k tomu, užít si Šmakovu dračí poušť i napodruhé, zatímco u prvního dílu mě tato možnost ani nenapadla.
Naopak hlubší vazby a vztahy mezi postavami, které by bezprostředně napojovaly ústřední výpravu na vedlejší motivy probouzející se temné síly, bohužel stále chybí. Jacksonem vložený milostný trojúhelník jen vycpává mezery mezi mnohem zajímavějšími ději vytrhanými stránkami té nejčervenější knihovny a jediný slibný náznak trýznivého dilematu z rodu Frodova těžkého břemene souvisí s mocenskými tužbami obestírajícími vůdce trpaslíků Thorina. Nejednoznačnost jeho skutečné motivace ve spojení s mrazivým proroctvím draka slibuje principiální konflikt přímo uvnitř skupiny hlavních postav i jeho odraz v rozhodujícím boji mezi silami dobra a zla. Jenže opět až příště…
I Šmakova dračí poušť nakonec stále trochu přešlapuje na místě. Větévky zdrženlivě se košatícího štěpu zatím nejsou schopny vytvořit jednolitou korunu komplexního příběhu, v němž by „privátní“ příběh uspokojivě přecházel do dějinné perspektivy. Oproti prvnímu dílu však zůstává tato stagnace umně zakryta: děj se pohybuje vpřed závratným tempem, nadmíru uspokojuje naše vjemy a díky výše zmíněné síti příčin a důsledků nakonec vytváří skutečný dějový oblouk. Strhující finální vyklenutí v trpasličích slujích dotváří konečně dojem plnohodnotného filmového díla a slibně započaté zárodky mnohonásobného konfliktu dávají naději, že třetí díl bude nejen dějově ale i co se týče působivosti nejblíže zatím neohroženě vládnoucímu Pánovi prstenů.
Netrpělivé očekávání Šmakovy dračí pouště se dá bez nadsázky přirovnat ke Glumovi, lačně požadujícímu odpověď na obtížnou hádanku. Proč? Ze stop, které za sebou zanechala (N)eočekávaná cesta hobita Bilba nebylo až dosud možné prokazatelně vyčíst, zdali jen bloudí ve zrádném kruhu tvůrčího pragmatismu a nostalgických stínů původní trilogie Pán prstenů, či cílevědomě směřují vpřed. Snímek spíše nerozhodně přešlapoval mezi ironií a patosem a Jacksonem vložené bojové scény připomínaly časovou hlušinu. Hlavní diskuze se ovšem nakonec rozvinuly kolem samotného způsobu vypravování. Přísně lineární řetězení událostí působilo utahaným dojmem, a to nejen kvůli nedostatku filmařské vynalézavosti. Hlavní podíl viny v tomto ohledu nese rozdělení poměrně útlé knihy do tří dílů, jímž se filmové převyprávění zápletky přiblížilo spíše rozpohybované ilustraci až úzkostlivě doprovázející každičkou stranu Tolkienovy knihy. Neočekáváná cesta se tak na ploše bezmála tří hodin musela spokojit s nevděčnou rolí předimenzované expozice s cílem uvést do děje množství postav (včetně starých známých z Pána prstenů), seznámit nové diváky s reáliemi Středozemě a uspokojivě započít celou řadu motivů a motivací.
Šmakově dračí poušti se naopak daří zbavit se přílišných ohledů a daleko více energie věnovat tvůrčímu rozletu a přitažlivé obrazotvornosti. Neohrožení poutníci sice překonávají řetězec překážek na cestě k Osamělé hoře, v níž nesmírné trpasličí poklady stráží bedlivé oko draka Šmaka, ale příčinná síť, do níž jsou jednotlivé epizody postupně vkládány, je přeci jen s každým dalším nebezpečím pevnější. Přesto vyprávění nadále zastává roli citově nezaujatého průvodce po příběhových situacích. Při překonávání překážek spoléháme stále na Bilbův důvtip a očekáváme nápaditá řešení, zatímco faktor nejistoty a napětí je téměř potlačen. Nebezpečné situace nakonec netouží po ničem jiném, než posloužit jako dechberoucí atrakce, v nichž fyzický prožitek a zcizující vstupy zábavných nápadů hrají daleko důležitější roli než hlubší zaujetí.
Zběsilá jízda Středozemí
Celý děj Hobita vlastně vzbuzuje pocit neustálého vytrhávání z rozvíjejícího se děje: družina dobrodruhů prochází dosud nespatřenými lokacemi Středozemě, z nichž každá je samostatnou vizuální kapitolou (temný les plný zákeřných klamů jako vystřižený z fantazií Tima Burtona, dickensovsky melancholická nálada Jezerního města kdysi těžícího z blahodárného stínu zlatonosné hory, jenž s příchodem draka notně potemněl) a každá navíc přináší zcela odlišný typ zážitku. Putování nakaženým lesem i v dvojrozměrné projekci přenáší fyzickou malátnost a závrať, krkolomná jízda v sudech po divoké řece získává vkládanými souboji se skřety na závratném tempu a velkolepé dračí finále využívá pro zběsilou akci prostředí starobylých dolů natolik dechberoucím způsobem, že Indianu Jonesovi nezbývá nic než zahodit svůj klobouk. Už z tohoto popisu několika vrcholných zážitků lze vytušit, že trojrozměrná projekce je oproti minulému dílu zcela opodstatněná. Pro mě jako diváka 2D verze zavdává silný důvod k tomu, užít si Šmakovu dračí poušť i napodruhé, zatímco u prvního dílu mě tato možnost ani nenapadla.
Naopak hlubší vazby a vztahy mezi postavami, které by bezprostředně napojovaly ústřední výpravu na vedlejší motivy probouzející se temné síly, bohužel stále chybí. Jacksonem vložený milostný trojúhelník jen vycpává mezery mezi mnohem zajímavějšími ději vytrhanými stránkami té nejčervenější knihovny a jediný slibný náznak trýznivého dilematu z rodu Frodova těžkého břemene souvisí s mocenskými tužbami obestírajícími vůdce trpaslíků Thorina. Nejednoznačnost jeho skutečné motivace ve spojení s mrazivým proroctvím draka slibuje principiální konflikt přímo uvnitř skupiny hlavních postav i jeho odraz v rozhodujícím boji mezi silami dobra a zla. Jenže opět až příště…
I Šmakova dračí poušť nakonec stále trochu přešlapuje na místě. Větévky zdrženlivě se košatícího štěpu zatím nejsou schopny vytvořit jednolitou korunu komplexního příběhu, v němž by „privátní“ příběh uspokojivě přecházel do dějinné perspektivy. Oproti prvnímu dílu však zůstává tato stagnace umně zakryta: děj se pohybuje vpřed závratným tempem, nadmíru uspokojuje naše vjemy a díky výše zmíněné síti příčin a důsledků nakonec vytváří skutečný dějový oblouk. Strhující finální vyklenutí v trpasličích slujích dotváří konečně dojem plnohodnotného filmového díla a slibně započaté zárodky mnohonásobného konfliktu dávají naději, že třetí díl bude nejen dějově ale i co se týče působivosti nejblíže zatím neohroženě vládnoucímu Pánovi prstenů.
Žádné komentáře:
Okomentovat