Premiéra druhého dílu Hobita, který nese název Šmakova dračí poušť, je nepochybně událostí zimní sezóny. Filmové zpracování příběhu vyprávějícího o dobrodružné cestě Bilbo Pytlíka (Martin Freeman) přitom můžeme najít v 70. letech, kdy na motivy knihy vznikl v produkci americké společnosti Rankin/Bass animovaný snímek. Své hrané verze se však román britského spisovatele J. R. R. Tolkiena dočkal až v loňském roce a to rovnou v blockbusterovém hávu.
Režie se i tentokrát ujal novozélandský režisér Peter Jackson, který již v minulosti zfilmoval oscary ověnčenou trilogii Pán Prstenů, které Hobit časově předchází. Otázka, naváže-li Hobit, kterého Jackson odvážně rozdělil do tří částí, na ve své době rekordní úspěšnost tzv. LOTRa, se tudíž stala před zcela ústřední. Přestože však celosvětově výnosy úvodního dílů s názvem Neočekávaná cesta dosáhly částky jednoho biliónu dolarů, dílo bylo jak Tolkienovými fanoušky, tak dobovým tiskem přijato se značnými rozpaky. Kritika se zaměřovala především na četná, dramaturgicky hluchá místa či vizuálně podbízivý a uměle působící styl snímku. Podařilo se tedy Hobitovi tentokrát více přiblížit kvalitám Pána prstenů?
Na půli cesty
Stejně jako u první trilogie, i v Hobitovi tvoří putování výpravné skupiny a boj dobra se zlem ústřední motivy vyprávění. Dramatický potenciál událostí je zde však podstatně nižší. Ačkoli Hobit: Cesta tam a zase zpět směřuje k velké závěrečné bitvě – souboji s drakem Šmakem, který střeží poklad Osamělé hory – příběh je o poznání klidnější. Knižní předloha je daleko pohádkovější, obsahuje méně postav i epických bojů. Hrdinové příběhu jsou navíc méně komplikovaní a jejich vnitřní pohnutky lépe čitelné. Zatímco v případě Pána prstenů vznikaly spory již mezi samotnými členy výpravy, v kolektivu tvořeného třinácti trpaslíky, čarodějem Gandalfem (Ian McKellen) a Bilbem vznikají nedorozumění jen zřídka. To lze odůvodnit jak leností a dobromyslností převažujícího počtu trpaslíků, tak i zjevnou nesobeckostí zúčastněných. Snaha získat zpět ztracené trpasličí království Erebor je totiž něčím, co soupeřivost u postav nevyvolává a motivuje je naopak k týmové spolupráci. Odolávali-li členové společenstva touze přivlastnit si mocný prsten, který mají za cíl pro dobro obyvatel Středozemě zničit, soudržnost družiny není v Hobitovi vnitřně ohrožena.
O existenci prstenu, který Bilbo v prvním díle při setkání s Glumem získává, nemají kromě Gandalfa postavy ostatně téměř potuchy. Ačkoli téma vlivu prstenu na jeho vlastníka ve Šmakově dračí poušti znovu vystupuje do popředí, zůstává pouze na úrovni dílčího motivu. Prodělával-li protagonista Pán prstenů hobit Frodo Pytlík radikální charakterovou proměnu, Bilbo se od prvního dílu nikterak nemění. Na rozdíl od Froda, který se neustále dostává do konfliktu se sebou samým, se Bilbo cítí být okolnostmi téměř netknutý. Už jenom tím, že po většinu času netuší, jakou úlohu má nakonec sehrát, zůstává ze skupiny trochu vystrnaděn. Sice se po několika dílčích bojích stává statečnějším a začíná si uvědomovat důležitost výpravy, zůstává poměrně zpátečnickou, pasivní postavou. V tuto chvíli tudíž nezbývá než očekávat, jakým vývojem komicky vystupující hrdina ve finální části projde.
Druhý díl Hobita je nicméně i tak znatelně dynamičtější. Už jenom tím, že se vyprávění nemusí soustředit na úvodní představování jednotlivých postav, získávají akční scény daleko více prostoru. Dřívější hutné dialogové pasáže střídají výrazněji rytmičtější sekvence soubojů s novými protivníky. Nejednou si tak divák při sledování boje družiny buď s obřími pavouky v Temném hvozdu, nedůvěřivými elfy či s vytrvalou skupinou skřetů vzpomene na propracované bojové sekvence Pána prstenů. Větší spád má snímek i díky postupně rozvíjeným dějových linií, mezi nimiž vyprávění v krizových momentech v závěru přechází. V centru pozornosti tak již nestojí jen putování skupiny, ale i dodatečně přidaný milostný trojúhelník mezi rusovlasou elfkou Tauriel, Legolasem a trpaslíkem Kilim. Toporné romantické pasáže však dávají znát, nakolik si odporují s Tolkienovou narativní strategií.
I když se zlo v druhém dílu stává anonymnější a pomalu natahuje své prsty do Středozemě, nevzbuzuje ještě tolik strachu, jako Sauronovo oko z Pána prstenů. I když je kupříkladu Šmak po většinu času také neviditelnou hrozbou, jeho autorita je poněkud vratká. Druhý díl s divákovým očekáváním bohužel ještě nepracuje do té míry, jak to specificky od začátku dokázala předchozí filmová trilogie. Stejně jako hrdiny příběhu čeká nejdůležitější souboj, i poslední díl se tak bude muset o uznání fanoušků teprve poprat. Hobit: Šmakova dračí poušť totiž pořád zůstává na půli cesty za tím stát se uspokojivým filmovým přepisem.
Režie se i tentokrát ujal novozélandský režisér Peter Jackson, který již v minulosti zfilmoval oscary ověnčenou trilogii Pán Prstenů, které Hobit časově předchází. Otázka, naváže-li Hobit, kterého Jackson odvážně rozdělil do tří částí, na ve své době rekordní úspěšnost tzv. LOTRa, se tudíž stala před zcela ústřední. Přestože však celosvětově výnosy úvodního dílů s názvem Neočekávaná cesta dosáhly částky jednoho biliónu dolarů, dílo bylo jak Tolkienovými fanoušky, tak dobovým tiskem přijato se značnými rozpaky. Kritika se zaměřovala především na četná, dramaturgicky hluchá místa či vizuálně podbízivý a uměle působící styl snímku. Podařilo se tedy Hobitovi tentokrát více přiblížit kvalitám Pána prstenů?
Na půli cesty
Stejně jako u první trilogie, i v Hobitovi tvoří putování výpravné skupiny a boj dobra se zlem ústřední motivy vyprávění. Dramatický potenciál událostí je zde však podstatně nižší. Ačkoli Hobit: Cesta tam a zase zpět směřuje k velké závěrečné bitvě – souboji s drakem Šmakem, který střeží poklad Osamělé hory – příběh je o poznání klidnější. Knižní předloha je daleko pohádkovější, obsahuje méně postav i epických bojů. Hrdinové příběhu jsou navíc méně komplikovaní a jejich vnitřní pohnutky lépe čitelné. Zatímco v případě Pána prstenů vznikaly spory již mezi samotnými členy výpravy, v kolektivu tvořeného třinácti trpaslíky, čarodějem Gandalfem (Ian McKellen) a Bilbem vznikají nedorozumění jen zřídka. To lze odůvodnit jak leností a dobromyslností převažujícího počtu trpaslíků, tak i zjevnou nesobeckostí zúčastněných. Snaha získat zpět ztracené trpasličí království Erebor je totiž něčím, co soupeřivost u postav nevyvolává a motivuje je naopak k týmové spolupráci. Odolávali-li členové společenstva touze přivlastnit si mocný prsten, který mají za cíl pro dobro obyvatel Středozemě zničit, soudržnost družiny není v Hobitovi vnitřně ohrožena.
O existenci prstenu, který Bilbo v prvním díle při setkání s Glumem získává, nemají kromě Gandalfa postavy ostatně téměř potuchy. Ačkoli téma vlivu prstenu na jeho vlastníka ve Šmakově dračí poušti znovu vystupuje do popředí, zůstává pouze na úrovni dílčího motivu. Prodělával-li protagonista Pán prstenů hobit Frodo Pytlík radikální charakterovou proměnu, Bilbo se od prvního dílu nikterak nemění. Na rozdíl od Froda, který se neustále dostává do konfliktu se sebou samým, se Bilbo cítí být okolnostmi téměř netknutý. Už jenom tím, že po většinu času netuší, jakou úlohu má nakonec sehrát, zůstává ze skupiny trochu vystrnaděn. Sice se po několika dílčích bojích stává statečnějším a začíná si uvědomovat důležitost výpravy, zůstává poměrně zpátečnickou, pasivní postavou. V tuto chvíli tudíž nezbývá než očekávat, jakým vývojem komicky vystupující hrdina ve finální části projde.
Druhý díl Hobita je nicméně i tak znatelně dynamičtější. Už jenom tím, že se vyprávění nemusí soustředit na úvodní představování jednotlivých postav, získávají akční scény daleko více prostoru. Dřívější hutné dialogové pasáže střídají výrazněji rytmičtější sekvence soubojů s novými protivníky. Nejednou si tak divák při sledování boje družiny buď s obřími pavouky v Temném hvozdu, nedůvěřivými elfy či s vytrvalou skupinou skřetů vzpomene na propracované bojové sekvence Pána prstenů. Větší spád má snímek i díky postupně rozvíjeným dějových linií, mezi nimiž vyprávění v krizových momentech v závěru přechází. V centru pozornosti tak již nestojí jen putování skupiny, ale i dodatečně přidaný milostný trojúhelník mezi rusovlasou elfkou Tauriel, Legolasem a trpaslíkem Kilim. Toporné romantické pasáže však dávají znát, nakolik si odporují s Tolkienovou narativní strategií.
I když se zlo v druhém dílu stává anonymnější a pomalu natahuje své prsty do Středozemě, nevzbuzuje ještě tolik strachu, jako Sauronovo oko z Pána prstenů. I když je kupříkladu Šmak po většinu času také neviditelnou hrozbou, jeho autorita je poněkud vratká. Druhý díl s divákovým očekáváním bohužel ještě nepracuje do té míry, jak to specificky od začátku dokázala předchozí filmová trilogie. Stejně jako hrdiny příběhu čeká nejdůležitější souboj, i poslední díl se tak bude muset o uznání fanoušků teprve poprat. Hobit: Šmakova dračí poušť totiž pořád zůstává na půli cesty za tím stát se uspokojivým filmovým přepisem.
Žádné komentáře:
Okomentovat