„Myslím, že jsme unikli tomu nejhoršímu, “ poznamená Bilbo Pytlík na konci prvního dílu filmové trilogie Hobit, Neočekávané cesty. Ale zdaleka tomu tak není... Druhý díl, který právě přichází do českých i světových kin s podtitulem Šmakova dračí poušť diváky přesvědčí, že po velmi vlažném úvodu kouzelná Středozem potemněla, síly zla se shlukují a chystají k fatálnímu útoku. Šmakova dračí poušť zpracovává prostřední část románu J.R.R.Tolkiena, Hobit aneb cesta tam a zase zpátky a je zjevným úvodem k monumentální válce pěti armád, která by měla následovat v závěru trilogie. Ústřední postava, odvážný hobit Bilbo Pytlík putuje se skupinou trpaslíků vedenou Thorinem Pavézou a čarodějem Gandalfem Šedým k Osamělé hoře, pod kterou se ukrývá zlatem překypující trpasličí království Erebor. Cesta není snadná, skupina je pronásledována krvelačnými skřety, padne do lepkavých sítí lidožravých (nebo lépe hobitožravých) obřích pavouků a ani záchrana v podobě lesních elfů není záchranou, nýbrž cestou do zajetí. Osamělá hora se svým pokladem zdá jako nedosažitelný cíl, ale houževnatí trpaslíci a jeden chlupatý hobit budí dojem, že pro jejich malé nožky není nic nedosažitelné a při závěrečném souboji s obřím drakem je jejich odhodlání mnohem silnější, než neprobodnutelná plazí kůže. Diváka sledování Hobita nicméně uvádí do zvláštní situace. Šmakova dračí poušť počítá s určitou znalostí světa Středozemě a předchozích událostí a souvislostí, ať již získanou z Tolkienova románu nebo Jacksonovy adaptace. Vyprávění je touto skutečností velmi ovlivněno. Od samotného úvodu, který navazuje na předchozí díl, po závěrečný cliffhanger budí dojem pomyslného dračího drápu podaného třetímu, závěrečnému dílu. Možné divácké očekávání dramatické dějové katarze se nenaplní, což je na jednu stranu pochopitelné, na druhou stranu ale i částečně frustrující.
Krasavec s lukem a elfka léčitelka
Režisér Peter Jackson nabízí ve Šmakově dračí poušti velice funkční (a dobře ozkoušenou) směs spektakulárních záběru, dynamických bojových scén i situačního humoru. Postavy jasně směřují ke svému cíli a na rozdíl od ospalého prvního dílu se tempo velice zrychlilo. Oproti Neočekávané cestě se ale Šmakova dračí poušť více odklání od své předlohy. Zcela přidaná a bez opory v Tolkienově díle je postava emancipované lesní elfky Tauriel (Evangeline Lilly). Mimo to, že plní místo postrádaného ženského elementu v ději, aby mohla v příběhu vzniknout i milostná linie, funguje i jako značně prvoplánový deus ex machina. Svojí přesnou muškou likviduje skřety po tuctech a je schopná zachránit život umírajícího trpaslíka za pomoci lesních bylin, když už se situace zdá bezvýchodná. V řadách lesních elfů je i další posun oproti předloze, Jackson se rozhodl do děje zapojit i postavu Legolase, který se u Tolkiena objevuje až v rámci trilogie Pán prstenů. Je čistě spekulativní, jaké důvody vedly k vytvoření a převedení těchto dvou postav. Může to být vysoká popularita postavy Orlanda Blooma a tedy čistě komerční záměr nebo velmi prozaické vytvoření milostného trojúhelníku, které by na Jacksonův film mohlo přilákat širší spektrum publika. V každém případě dějová linie lesních elfů budí nejvíce dojem umělé výplně v místech, kdy by samotný výsek z románové předlohy nemusel vystačit na tak obrovský rozsah, jakým je 161 minut.
Hobit a 13 nesmrtelných trpaslíků
Značná část pozornosti, zcela v souladu s marketingovou strategií filmu, ale také vývojem předlohy, je směřována k hlavním ztělesněním zla. Nekromancerovi, ale především k hamižnému draku Šmakovi, největšímu drakovi Středozemi, který má na svědomí krádež trpasličího království a pokladu. V souvislosti se Šmakem je zajímavé téma fyzické nedotknutelnosti, které se táhne celým filmem. Zatímco v Pánovi prstenů byla smrt hlavních postav neustále přítomným zdrojem napětí a zásadním bodem ve vývoji psychologie postav, v Hobitovi jako by všechny hlavní postavy odporovaly přírodním zákonům a jejich přežití představovalo jednu z diváckých jistot. Což ale vede k tomu, že se z dramatické akční sekvence napětí částečně vytratí a zůstane jen, mnohdy až komická, přehlídka akrobacie. Vzniklá částečně z respektu k dětské povaze předlohy, částečně spíše extrémním natahováním a snahou vytěžit maximum z každého aspektu příběhu.
I přes svou jasně komerční povahu, ale Hobit představuje fantastický vizuální spektákl. Ten je umocněn využitím nejnovějších filmových technologií a především natáčením v 48 snímcích za sekundu v kombinaci s technologiemi 3D a 4XD, které umožňují až viscerální zážitek z dračích plamenů a skřetího smradu. A v kombinaci s nimi je pravděpodobné, že divák dramaturgické nedostatky ani nepostřehne a nechá se Hobitem unést do země kouzel.
Krasavec s lukem a elfka léčitelka
Režisér Peter Jackson nabízí ve Šmakově dračí poušti velice funkční (a dobře ozkoušenou) směs spektakulárních záběru, dynamických bojových scén i situačního humoru. Postavy jasně směřují ke svému cíli a na rozdíl od ospalého prvního dílu se tempo velice zrychlilo. Oproti Neočekávané cestě se ale Šmakova dračí poušť více odklání od své předlohy. Zcela přidaná a bez opory v Tolkienově díle je postava emancipované lesní elfky Tauriel (Evangeline Lilly). Mimo to, že plní místo postrádaného ženského elementu v ději, aby mohla v příběhu vzniknout i milostná linie, funguje i jako značně prvoplánový deus ex machina. Svojí přesnou muškou likviduje skřety po tuctech a je schopná zachránit život umírajícího trpaslíka za pomoci lesních bylin, když už se situace zdá bezvýchodná. V řadách lesních elfů je i další posun oproti předloze, Jackson se rozhodl do děje zapojit i postavu Legolase, který se u Tolkiena objevuje až v rámci trilogie Pán prstenů. Je čistě spekulativní, jaké důvody vedly k vytvoření a převedení těchto dvou postav. Může to být vysoká popularita postavy Orlanda Blooma a tedy čistě komerční záměr nebo velmi prozaické vytvoření milostného trojúhelníku, které by na Jacksonův film mohlo přilákat širší spektrum publika. V každém případě dějová linie lesních elfů budí nejvíce dojem umělé výplně v místech, kdy by samotný výsek z románové předlohy nemusel vystačit na tak obrovský rozsah, jakým je 161 minut.
Hobit a 13 nesmrtelných trpaslíků
Značná část pozornosti, zcela v souladu s marketingovou strategií filmu, ale také vývojem předlohy, je směřována k hlavním ztělesněním zla. Nekromancerovi, ale především k hamižnému draku Šmakovi, největšímu drakovi Středozemi, který má na svědomí krádež trpasličího království a pokladu. V souvislosti se Šmakem je zajímavé téma fyzické nedotknutelnosti, které se táhne celým filmem. Zatímco v Pánovi prstenů byla smrt hlavních postav neustále přítomným zdrojem napětí a zásadním bodem ve vývoji psychologie postav, v Hobitovi jako by všechny hlavní postavy odporovaly přírodním zákonům a jejich přežití představovalo jednu z diváckých jistot. Což ale vede k tomu, že se z dramatické akční sekvence napětí částečně vytratí a zůstane jen, mnohdy až komická, přehlídka akrobacie. Vzniklá částečně z respektu k dětské povaze předlohy, částečně spíše extrémním natahováním a snahou vytěžit maximum z každého aspektu příběhu.
I přes svou jasně komerční povahu, ale Hobit představuje fantastický vizuální spektákl. Ten je umocněn využitím nejnovějších filmových technologií a především natáčením v 48 snímcích za sekundu v kombinaci s technologiemi 3D a 4XD, které umožňují až viscerální zážitek z dračích plamenů a skřetího smradu. A v kombinaci s nimi je pravděpodobné, že divák dramaturgické nedostatky ani nepostřehne a nechá se Hobitem unést do země kouzel.
Žádné komentáře:
Okomentovat