Již od loňské premiéry Neočekávané cesty napjatě vyhlížené pokračování přináší směs očekávaného i nečekaného. Hobit: Šmakova dračí poušť překvapuje znepokojivým, otevřeným koncem, méně již pro prostřední díly filmových trilogií typicky temným laděním. V nevyhnutelném porovnání s jedničkou může zamrzet odklon od příjemné vypravěčské nenucenosti a odvážného pohádkového nádechu. Tam, kde první díl sázel na osvěžující snahy vyvolat úžas z poznávání vizuálně skvostných reálií fantastického světa Středozemě a spoluprožívání dobrodružné cesty hobita Bilba, čaroděje Gandalfa a třinácti trpaslíků za znovudobytím obsazeného království, dvojka vytěžuje ověřené recepty hollywoodské „blockbusterové školy“.
S pominutím retrospektivního prologu, připomenuvšího motivaci trpasličího „exilového“ krále Thorina Pavézy k putování do Ereboru – někdejší domoviny svého národa, nabírá vyprávění jeho družinu právě tam, kde ji zanechal předchozí snímek – na dohled od Osamělé hory, v níž na kopcích zlata vyspává obávaný drak Šmak. I poslední úsek cesty však skýtá nemalou porci obtíží od útoku obrovitých pavouků mezi pokřivenými větvemi Temného hvozdu, přes věznění v sídle lesních elfů po nekonečné nájezdy skřetů potají formujících armádu v odlehlé ruině. Aby skřetí hrozbu prošetřil, opouští Gandalf společníky. V rozporu s jeho privilegovaným místem na plakátech se oblíbenému čaroději dostává trestuhodně málo prostoru. Podobně velký podíl na příběhu připadl vnadné elfce Tauriel (Evangeline Lilly proslula především díky seriálu Ztraceni), ač postavě nepocházející z literární předlohy J. R.R. Tolkiena, nýbrž zrozené ze snů režiséra Petera Jacksona. Mužskou složku publika tak usiluje uspokojit nejen přemíra soubojů, ale i sličná kráska, zatímco pro potěchu žen se z trilogie Pán prstenů vrací postava elfského lučištníka Legolase. Dojem nemalého ústupku ženskému publiku budí i v knize neobsažené citové pouto mezi elfkou a trpaslíkem.
Společensko-kritická problematika mezirasových vztahů kupodivu nepůsobí nepatřičně mezi převážně nadčasovými mytologickými významy aspirujícími na univerzální platnost. Zprvu slibný motiv neortodoxní lásky ovšem postupem času upadá do laciného patosu. Jeho účast na závěrečné gradaci notně ubližuje údernosti finálního aktu, už tak rozmělňovanému paralelním vyprávěním. Právě na ztrojeném finále se nejpatrněji projevuje méně konzistentní vyprávění ve srovnání s minulým dílem. Ani Legolasovo zúčtování s vůdcem skřetů, ani měření sil mezi Gandalfem a vzmáhajícím se Nekromantem a ani snahy drakobijců přitom nedospívají ke kýženému završení. Nelze se tudíž zbavit dojmu, že ač byla dřívější Neočekávaná cesta popisována coby pouhý odrazový můstek pro daleko epičtější pokračování, o Šmakově dračí poušti to platí ještě spíše.
Nastavovaným sledem akčních scén naštěstí občas probleskují kvality, které Jacksonovy tolkienovské adaptace vydělují z šedi akčních blockbusterů. Autentický dojem podmanivého fantazijního světa evokují zejména leitmotivické krajiny Nového Zélandu. Hlubší okouzlení vzbuzuje hudba Howarda Shora, která na sebe po většinu času neupozorňuje, i když ve vzácných okamžicích vyniknou osobitější jemnější skladby (The Woodland Realm, Thrice Welcome). Špičkovou úroveň výtvarné stránky mají oba prozatímní hobitovské filmy společnou. Nezapře se v ní pohádkovost adaptované látky, ač se jí filmaři snaží udolat strojenou velkolepostí. Vždyť co jiného je Temný hvozd, než začarovaný les, a co jiného Dol Guldur, než strašidelný hrad.
Nade všechny prvky inspirované v pohádkách přirozeně vyniká drak. Hojným sekvencím se Šmakem se daří vykoupit většinu zmíněných neduhů už od prvních chvil, kdy se Bilbo vkrade do sluje pod horou. Napínavost Bilbova opatrného našlapování kolem spící nestvůry a následná „zdvořilostní konverzace“ s ní překonávají už dnes legendární hádanky ve tmě z jedničky. Šmak vystupuje jako plnohodnotná postava, co víc – vykazuje charisma a přitažlivost nejlepších padouchů filmové historie. Uznání patří jak trikařům zodpovědným za drakův imponující zevnějšek a schopnost chrlit oheň, tak ještě spíše Benedictu Cumberbatchovi za poskytnutí svého démonického barytonu (zde díky akustické úpravě spíše basu). Svým výkonem zastínil i temného pána Saurona, toho času střádajícího síly k nadcházející válce.
Nejen neforemnou temnotou v Dol Gulduru se snímek podbízí fanouškům filmového Pána prstenů. Tolkienovské téma o korumpující síle moci a bohatství ustupuje přívalovým vlnám bohapusté akce. Chvílemi lze zahlédnout jeho stín v drakově bezmezné aroganci, v sobectví éterického krále elfů Thranduila a Bilbově lpění na prstenu. Pokud se ale Tolkien vyznačuje reputací tvůrce schopného velmi detailně definovat podstatu zla, filmové adaptace za literárním odkazem daleko nezaostávají a Hobit: Šmakova dračí poušť se pravidlu nevymyká.
S pominutím retrospektivního prologu, připomenuvšího motivaci trpasličího „exilového“ krále Thorina Pavézy k putování do Ereboru – někdejší domoviny svého národa, nabírá vyprávění jeho družinu právě tam, kde ji zanechal předchozí snímek – na dohled od Osamělé hory, v níž na kopcích zlata vyspává obávaný drak Šmak. I poslední úsek cesty však skýtá nemalou porci obtíží od útoku obrovitých pavouků mezi pokřivenými větvemi Temného hvozdu, přes věznění v sídle lesních elfů po nekonečné nájezdy skřetů potají formujících armádu v odlehlé ruině. Aby skřetí hrozbu prošetřil, opouští Gandalf společníky. V rozporu s jeho privilegovaným místem na plakátech se oblíbenému čaroději dostává trestuhodně málo prostoru. Podobně velký podíl na příběhu připadl vnadné elfce Tauriel (Evangeline Lilly proslula především díky seriálu Ztraceni), ač postavě nepocházející z literární předlohy J. R.R. Tolkiena, nýbrž zrozené ze snů režiséra Petera Jacksona. Mužskou složku publika tak usiluje uspokojit nejen přemíra soubojů, ale i sličná kráska, zatímco pro potěchu žen se z trilogie Pán prstenů vrací postava elfského lučištníka Legolase. Dojem nemalého ústupku ženskému publiku budí i v knize neobsažené citové pouto mezi elfkou a trpaslíkem.
Společensko-kritická problematika mezirasových vztahů kupodivu nepůsobí nepatřičně mezi převážně nadčasovými mytologickými významy aspirujícími na univerzální platnost. Zprvu slibný motiv neortodoxní lásky ovšem postupem času upadá do laciného patosu. Jeho účast na závěrečné gradaci notně ubližuje údernosti finálního aktu, už tak rozmělňovanému paralelním vyprávěním. Právě na ztrojeném finále se nejpatrněji projevuje méně konzistentní vyprávění ve srovnání s minulým dílem. Ani Legolasovo zúčtování s vůdcem skřetů, ani měření sil mezi Gandalfem a vzmáhajícím se Nekromantem a ani snahy drakobijců přitom nedospívají ke kýženému završení. Nelze se tudíž zbavit dojmu, že ač byla dřívější Neočekávaná cesta popisována coby pouhý odrazový můstek pro daleko epičtější pokračování, o Šmakově dračí poušti to platí ještě spíše.
Nastavovaným sledem akčních scén naštěstí občas probleskují kvality, které Jacksonovy tolkienovské adaptace vydělují z šedi akčních blockbusterů. Autentický dojem podmanivého fantazijního světa evokují zejména leitmotivické krajiny Nového Zélandu. Hlubší okouzlení vzbuzuje hudba Howarda Shora, která na sebe po většinu času neupozorňuje, i když ve vzácných okamžicích vyniknou osobitější jemnější skladby (The Woodland Realm, Thrice Welcome). Špičkovou úroveň výtvarné stránky mají oba prozatímní hobitovské filmy společnou. Nezapře se v ní pohádkovost adaptované látky, ač se jí filmaři snaží udolat strojenou velkolepostí. Vždyť co jiného je Temný hvozd, než začarovaný les, a co jiného Dol Guldur, než strašidelný hrad.
Nade všechny prvky inspirované v pohádkách přirozeně vyniká drak. Hojným sekvencím se Šmakem se daří vykoupit většinu zmíněných neduhů už od prvních chvil, kdy se Bilbo vkrade do sluje pod horou. Napínavost Bilbova opatrného našlapování kolem spící nestvůry a následná „zdvořilostní konverzace“ s ní překonávají už dnes legendární hádanky ve tmě z jedničky. Šmak vystupuje jako plnohodnotná postava, co víc – vykazuje charisma a přitažlivost nejlepších padouchů filmové historie. Uznání patří jak trikařům zodpovědným za drakův imponující zevnějšek a schopnost chrlit oheň, tak ještě spíše Benedictu Cumberbatchovi za poskytnutí svého démonického barytonu (zde díky akustické úpravě spíše basu). Svým výkonem zastínil i temného pána Saurona, toho času střádajícího síly k nadcházející válce.
Nejen neforemnou temnotou v Dol Gulduru se snímek podbízí fanouškům filmového Pána prstenů. Tolkienovské téma o korumpující síle moci a bohatství ustupuje přívalovým vlnám bohapusté akce. Chvílemi lze zahlédnout jeho stín v drakově bezmezné aroganci, v sobectví éterického krále elfů Thranduila a Bilbově lpění na prstenu. Pokud se ale Tolkien vyznačuje reputací tvůrce schopného velmi detailně definovat podstatu zla, filmové adaptace za literárním odkazem daleko nezaostávají a Hobit: Šmakova dračí poušť se pravidlu nevymyká.
Žádné komentáře:
Okomentovat