První díl hobití
trilogie byl pozvolným uvedením do rozsáhlého světa J. R. R. Tolkiena. Pokračování
pojal Peter Jackson jako potemnělou akční jízdu od jedné velkolepé atrakce k
další. Daní za živější vyprávění, která se představováním hrdinů a objasňováním
jejich motivací dlouho nezdržuje, je ovšem příběhová neohraničenost a
lhostejnost vůči postavám.
Přestože kritici přijali Hobita: Neočekávanou cestu, loňský návrat Petera Jacksona do
Středozemě, vlažně, diváci projevili o úvodní část trojdílného dobrodružství hobita
Bilba Pytlíka mimořádný zájem. Díky celosvětovým tržbám přes miliardu dolarů se
film vyšplhal do druhé desítky komerčně nejúspěšnějších titulů historie. Zda mu
na horních příčkách žebříčku bude dělat společnost pokračování nazvané Hobit: Šmakova dračí poušť, by mělo
začít vysvítat počínaje 12. prosincem, kdy si film odbyde premiéru v řadě
zemí včetně České republiky.
Pravděpodobnost diváckého nezájmu každopádně není vysoká
s ohledem na silnou fanouškovskou základnu a současnou popularitu fantasy
žánru, jehož komerční potenciál pro Hollywood před dvanácti lety znovuobjevil
právě Jackson s Pánem prstenů. Jeho
děj Hobit předjímá a zároveň na něj
navazuje vizuálně. Nákladná výprava a spektakulárními záběry novozélandské
krajiny nás nenechávají na pochybách, že Jacksonův štáb využil každý
z téměř šesti set milionů dolarů, jež hobití filmy doposud spolkly.
Z nebezpečí do
nebezpečí
Prolog snímku, zachycující první setkání čaroděje
Gandalfa a vůdce trpaslíků Thorina Pavézy, si tým scenáristů vypůjčil z Výpravy
k Ereboru, jedné z kapitol Tolkienových Nedokončených příběhů. Teprve po tomto
stvrzení Jacksonovy snahy využít hobití filmy k rozšíření středozemské mytologie
nad rámec Hobita a Pána prstenů, se vracíme do okamžiku, v němž jsme Bilba a
třináct trpaslíků posledně opustili.
Cesta družiny za znovudobytím ztraceného trpasličího
království Erebor, které si přisvojil obávaný drak Šmak, pokračuje skrze Temný
hvozd obývaný hrdými elfy i obřími pavouky. Na vyprávění historek u ohně,
muzikální vsuvky a umývání nádobí (tři důvody rozpačitého přijetí Neočekávané cesty) tentokrát nezbývá
čas. Dobrodruhům je stále v patách horda skřetů vedených pomstychtivým Azogem a
příliš vřelého přijetí se jim nedostane ani od elfů, jejichž izolacionistická
reakce na hrozbu šířící se Středozemí prozrazuje, že Tolkienovi byla při psaní
knihy ve druhé polovině 30. let inspirací také mezinárodní politická situace.
Kdo reprezentuje který národ Středozemě a nakolik se ho
bude týkat válka, k níž se schyluje, však ve výsledku není příliš
důležité. Film si zachovává epizodickou vyprávěcí strukturu prvního dílu. Postavy
postupují od jednoho úkolu k dalšímu, získávají nové zkušenosti a stávají se
způsobilejšími k finálnímu střetu s všemocným nepřítelem. Narážky na blížící se
pohromu při zvolené dějové výstavbě především odvádějí pozornost od odpovědi na
otázku, s jak mocným soupeřem se hrdinové utkají, a projeví-li při tom dost
důvtipu, aby jej přelstili. Šmakova dračí
poušť kvůli tomu zpětně působí jako dvouhodinové čekání na draka.
Dlouhé akční sekvence, které Šmakovu nástupu na scénu
předcházejí, naštěstí nejsou pouze samoúčelnými atrakcemi, jimiž by Jackson
dával průchod své zálibě v dětinském humoru a ohyzdných stvořeních. Střet s pavouky nebo sjíždění divoké vody v
dřevěných sudech, připomínající akční finále Spielbergova Tintina, slouží ve druhém plánu k dokreslování povah postav
již známých, případně k uvádění postav nových. Zejména během akcí je
patrná Bilbova postupující proměna ze zpohodlnělého hobita v plnohodnotného
hrdinu, který dokáže stát na vlastních nohou a společně s trpaslíky překonávat
své konstituční předurčení tváří tvář mnohem větším nepřátelům.
Mnoho povyku pro…?
S Bilbovým sebevědomí zároveň roste jeho nezdravá
zaujatost jistým drobným zlatým objektem, neopomenutelným můstkem mezi hobitími
filmy a Pánem prstenů. Zatímco napříč
prvním filmem byl prohlubován primárně motiv stesku za opuštěným domovem,
v pokračování se dostává do popředí (sebe)destruktivní chamtivost Bilba i
dalších postav, například starosty Jezerního města, kterého ze všeho nejvíc
děsí slovo demokracie.
Lze předpokládat, že sympatie diváků budou ve vyprávění
zabydleném ziskuchtivými a malichernými muži směřovat k jediné silné
ženské postavě, k nesobecké elfí bojovnici Tauriel. Ta byla tvůrci vymyšlená
speciálně pro účely filmu a ani znalci předlohy tak nemohou tušit, jakým směrem
se její osud bude ubírat. Příběh s odhadnutelným vývojem tím získává na dynamice
a emocionální naléhavosti. Tauriel je zároveň jednou z nemnoha nových tváří,
které ze scény nemizí bezprostředně poté, co poslouží potřebám vyprávění. Prostor
a čas na charakterovou drobnokresbu si filmaři ke smůle méně významných postav
šetří do posledního aktu.
S péčí napsanou a na plátně dostatečně dlouho přítomnou
postavou je až Šmak, který by díky své šarmantní zvrácenosti a zálibě v
poslouchání vlastního hlasu hravě zapadnul mezi pestrou sbírku bondovských
padouchů. Konfrontace s ním, ač Peterem Jacksonem znamenitě napsaná a vygradovaná
a Benedictem Cumberbatchem neméně zdařile namluvená, však vyznívá do prázdna.
Namísto toho, aby došlo k rozuzlení alespoň některé z dějových linií, končí Šmakova dračí poušť další komplikací.
Tento vzorový cliffhanger by diváka seriálu jistě navnadil na další epizodu,
ale diváka filmu, obávám se, hlavně rozhořčí. Na dokončení pomyslné načaté věty
si totiž budeme muset počkat celý rok.
Třebaže je Šmakova
dračí poušť ve srovnání s Neočekávanou
cestou dynamičtěji vyprávěná a nabízí dospělejší obsah, stále zůstává
pouhým příslibem něčeho opravdu ohromujícího. Tak snad příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat