čtvrtek 12. prosince 2013

Recenze - Ondřej Jan Kosnar: Dobrodružný Hobit vítězí i podruhé

První díl filmového Hobita s podtitulem Neočekávaná cesta se v době své premiéry nacházel v komplikované situaci. Jeho příchod očekávala jak početná skupina fanoušků Jacksonovy předchozí středozemské trilogie Pán prstenů, tak neméně velká komunita fanoušků Tolkienových literárních děl. Snímek se tím octl v nezáviděníhodném postavení v němž se křížilo hned několik druhů očekávání, jež logicky nemohl a s ohledem na výsledné dílo ani nechtěl splnit. Rozkol ohledně kvality, který mezi kritiky i fanoušky posléze vyvstal, pouze potvrzoval fakt, že dílo, které zdatně adaptuje příběh odehrávající se ve stejném světě ale v knize, jež je napsána a pojata úplně jiným způsobem to z hlediska recepce nebude mít lehké.

Pokračování nazvané Šmakova dračí poušť se nachází v pozici o něco jednodušší. Cestu mu vyšlapal starší bratr, který nastavil jak nová pravidla, tak druh očekávání, která lze vyvíjet. Stejně jako první, i druhý Hobit tak vědomě navazuje na tradici velkých dobrodružných filmů a i v rámci těchto tradic je o poznání rozmáchlejší, velkolepější a atrakčnější. Částečně zůstala i epizodická struktura vyprávění, nicméně zrovna zde se Hobitovi dostalo jedné z důležitých úprav. Zatímco úvodní část filmu do značné míry kopíruje vyprávěcí systém Neočekávané cesty, od předělu v podobě bravurně vystavěné jízdy v sudech mění vyprávění tempo. Epizodická struktura se nevytrácí, ale setkáním s Bardem Lučištníkem a Gandalfovým výletem do pevnosti Dol Gudur dostává několik výrazných a vzájemně propojených jednotících motivů – politický boj v jezerním městě Dol, naplnění trpasličího cíle vrátit se do Ereboru a konfrontovat (výtečně ztvárněného) draka a sílícího Nekromanta s jeho formující se armádou skřetů. Díky tomu působí film sevřeněji než Neočekávaná cesta, aniž by ztratil cokoliv z její nadsázky a lehkosti.

Tímto přístupem se zároveň potvrzuje fakt, který se dal odvodit už při sledování „jedničky“ - hobití filmy fungují mnohem soudržněji jako celá trilogie (respektive hexalogie), než jako jednotlivé snímky. Některé postavy a dějové zastávky se na plátně objeví relativně krátce a zkratkovitě, jelikož se viditelně počítá s jejich rozvedením v posledním dílu a závěrečný několikanásobný cliffhanger připomíná svou těsnou návazností na další film dvojici matrixovskou dvojici Reloaded a Revolution. Jackson se na pouhou ilustraci knih samozřejmě neomezoval ani v původních snímcích, ale Hobit je více než obsahovou adaptací literárních předloh prostorem pro vybudování co nejkomplexnější mytologie a dějinných souvislostí Středozemě jako celku. Dominantní přístup „globální události ovlivňují jednotlivce“ definitivně nahradil reverzní princip „jednotlivci svým jednáním rozehrávají globální události“, jež teprve čekají na své osudové zakončení v Pánu prstenů.

Druhý Hobit si však stále udržuje kouzlo odlehčené dobrodružné jízdy, která, neustálým přílivem podnětů a z kompozičního hlediska brilantně vystavěných akčních scén nenechá diváka oddechnout. Ačkoliv celkový tón snímku potemněl a do děje i stylu snímku pomalu prosakuje houstnoucí atmosféra nadcházejících událostí, celková nadsazenost čerpající jak z knižní předlohy, tak ze zmiňované tradice dobrodružných snímků dosáhla ještě věší intenzifikace. Částečně se tak přibližuje k jednomu z neduhů, které provázely i Jacksonem produkovaná a filmovému Hobitovi v lecčem příbuzná Tintinova dobrodružství: atrakcí a neustálých podnětů je tolik, že je jimi film možná až přesycen.

Na závěr je nutno podotknout, že Šmakova dračí cesta poněkud trpí, pokud je diváku upřeno shlédnutí ve 3D. Zatímco Neočekávaná cesta využívala třetího rozměru spíše pokradmu, druhý Hobit je pravděpodobně první film, který se stává stává hůře sledovatelným v běžném „plochém“ formátu. Nativní 3D, v němž byl snímek natočen logicky umožňuje větší organizaci záběrů do hloubky, většinou hned do několika plánů současně, což je v případě Šmakovy dračí pouště masivně využíváno především ve složitě organizovaných akčních scénách. Při absenci třetího rozměru je tak jejich znatelná část místy nepříjemně zmatená a nepřehledná, což je při míře invence, kterou Jackson projevil při jejich výstavbě minimálně mrzuté.


I tak je ale druhá návštěva Středozemě ve společnosti Bilba a jeho trpasličích společníků mimořádně osvěžující snímek, který opět aktualizuje tradici dobrodružných snímků i svět filmové Ardy.

Žádné komentáře:

Okomentovat