Hobit: Neočekávaná cesta byl pro mě, stejně jako pro mnoho
dalších fanoušků, zklamáním. Přemrštěná stopáž, atmosféra, která původnímu LOtRu
nesahá ani po kotníky a celé to vypadá trochu jako počítačová hra. O znesvěcení
majestátu velikého J. R. R. ani nemluvě. Na film Hobit: Šmakova dračí poušť jsem tudíž šel s pocitem, že si to
sice nemůžu nechat ujít, ale pravděpodobně budu odcházet s očima bolavýma
od vší té digitální nádhery, a s mírně nadzvednutou žlučí. Byl jsem příjemně
překvapen. Šmak totiž Neočekávanou cestu předčí prakticky ve
všech ohledech, i když je to zase to stejné – efektní mišmaš, který o mnoho víc
než špičkový vizuál nenabídne. Takže vám radím: do kina na to běžte, ale dejte
si předtím raději brko. A před „jízdou na soudku“ vyběhněte rychle ještě na
jedno.
Řekněme si
to na rovinu, ať se nám to líbí nebo ne – scénáristé (kterých bylo tolik, kolik
hobitů ve Společenstvu) si nekladli za cíl „pouhé“ převyprávění literární
předlohy. S dějem původního Hobita
nakládají velmi volně tak, aby odpovídal Jacksonově epické představě bitvy o
Středozem. Bylo by ale unfair je pořád dokola jen obviňovat, že nectí předlohu,
zvlášť když je to tentokrát vlastně dost dobrá zábava. Hned v první scéně se
na vteřinu mihne sám Peter Jackson jako obyvatel Hůrky, který s dryáčnickým
výrazem ukusuje mrkev. Možná je to jen vtip, možná se nám režisér snaží
naznačit, jak máme celou hobití trilogii vnímat – jako spektakulární hříčku,
kterou si radno prostě užít a nebrat příliš vážně…
Důležitější
však je, že hned první záběry nastolují atmosféru, která v prvním Hobitovi nebyla ani v náznaku. Tak
nějak to zase je stará dobrá Středozemě ze Společenstva
prstenu. Vehikl se rychle rozjíždí a neodbytný pocit z Neočekávané cesty, totiž že nám tu někdo
maže hodně málo másla na hodně velký krajíc, se nedostavuje. Nádherný vizuál
umožňuje těšit se na každou další lokaci či akci a například atmosféra Temného
hvozdu je opravdu hutná a není samoúčelná. Scénáristická ekvilibristika se drží
v přijatelných mezích, nejsou tu žádné rádoby dojemné scény. První
polovina filmu je špičkový blockbuster a má skutečně spád, který nedovolí odvrátit
oči od plátna. Jenže velká většina děje
je odvyprávěna během hodiny a půl, načež tempo uvadá a začíná se vařit
z vody, s pomocí několika vedlejších dějových linií. Asi nejslabší
z těchto bočních příběhů je uměle naroubovaná milostná linie. Řeči filmových
kritiků o tom, že postava Tauriel je plochá, vyvrátí jeden pohled na ňadra
Evangeline Lilly, ale stejně – ve filmech se buď šuká, nebo válčí, nebo oboje.
Ve filmech ze Středozemě by se mělo jenom válčit. Chceme-li vidět lásku, budeme
se dívat na jiné filmy. Díl viny nesou i další elfové – Thranduil a jeho syn
Legolas. Charismatem se nevyrovnají ani Azogovi Znesvětiteli s jeho
nýtovaným pobočníkem, člověka prostě nechají totálně chladným. Chladným naopak
nenechá setkání Gandalfa s --- prozrazovat nebudu, snad stačí říct, že druhý Hobit mě v něčem i překvapil, a
Gandalfův příběh považuji za nepoměrně zdařilejší, než ten Taurielin. K závěru
děj opět nabírá na obrátkách až k ukázkovému cliffhangeru na konci, na
který bude spousta lidí nadávat, ale mně připadal roztomilý. Scénář je nabitější
než v expoziční Neočekávané cestě a
je v něm spousta skvělých nápadů, ale pořád není vyvážený. Asi to bude
tím, že jsou pod něj podepsáni hned čtyři autoři, z nichž někteří by si
měli podrobně prostudovat Příběhy pejska
a kočičky, aby propříště věděli, že všeho moc škodí. No dobře, tvůrci
nechtěli natočit věrnou adaptaci Tolkiena, to se dá respektovat. Ale za co ten
krásný archetypální příběh vyměnili? Za – s odpuštěním - slátaninu, na
které se každému bude něco líbit, ale každého na ní bude něco srát? Proč?
Z tvorby
Petera Jacksona mám pocit, že ho čím dál méně zajímá obsah a čím dál víc ujíždí
na technologiích a vizuální stránce věci. A jsou to právě technologie, kvůli
kterým Hobit především stojí za
vidění. Kamera a kvalita obrazu jsou úžasné. Někdy je to až infantilní, ale
pořád úžasné. Na rozdíl od Neočekávané
cesty jsem neměl problém s přehledností obrazu, a to ani
v nejzběsilejších scénách. Chvílemi je ale vlastně úplně jedno, co se děje,
stačí se kochat Středozemí, která ještě nikdy nebyla takhle krásná. Velký podíl
na tom mají také fantastické lokace, Nový Zéland nepřestane být Novým Zélandem,
ani když jsme jej takhle už čtyřikrát viděli. Ten, který přistoupil na pravidla
Jacksonovy hry, se zkrátka těší, jak bude vypadat Meddědův brloh, Temný hvozd,
nebo Thranduilovy síně, stejně jako na to, co neuvěřitelně přehnaného (a právě
proto zábavného) se semele v příští akční scéně. Ani jedním není zklamán. I akce je, především v první polovině
filmu, přehlednější a vypadá více jako film a méně jako videohra. Družina
trpaslíků navíc funguje v bitevních scénách Šmaka jako různorodá, ale vyvážená parta, kde každý má své místo a
styl boje, a je skutečně zábavné ji na plátně sledovat. Toto platí především
pro nádherně přemrštěnou a technologicky revoluční „jízdu na soudku“, která mi
svou absurditou připomněla radost z násilí v klasických slapstick
comedies. Nedá se však říct, že by byl technologický potenciál ve filmu využitý
naplno. Třeba závěrečná bitevní scéna s drakem je přehledná jak politická
situace v Nigérii a opakuje mnohokrát viděné.
Nedokážu si
představit, jak moc se teď Peter Jackson asi směje tomu, čím nás to krmí a jak
mu to všichni žerem. Rád bych věděl, jestli tuší, jak moc sám sebe vykrádá.
Jenže si nemůžu pomoct, vlastně mě to hrozně baví. Hobit: Šmakova dračí poušť je jako dort pejska a kočičky. Na
jednotlivých ingrediencích si pochutnáte. Z jejich kombinace a množství
vás možná rozbolí břicho.
Žádné komentáře:
Okomentovat