Tento čtvrtek vstupuje do českých kin druhý díl trilogie o Hobitovi, tentokrát s podtitulem Šmakova dračí poušť. Režisér Peter Jackson, který stojí už za legendární fantasy trilogií Pán prstenů, tak navazuje na loňskou Neočekávanou cestu a pokračuje ve vyprávění epického příběhu Bilba Pytlíka. Ten se ve společnosti třinácti trpaslíků a starého čaroděje Gandalfa pokouší znovudobýt trpasličí království Erebor. Podtitul filmu odkazuje na jednoho z nejznámějších záporáků universa knih J. R. R. Tolkiena, draka Šmaka. Druhý díl mapuje cestu Bilbovi družiny přes tajemný les Temný hvozd až k Osamělé hoře, kde by na ně měl čekat právě Šmak (Benedict Cumberbatch, známý z BBC verze Sherlocka).
Pro fanoušky knihy je zcela jistě dobrou zprávou, že na druhém díle se tolik neprojevuje kontroverzní rozhodnutí rozšířit původně dvoudílného Hobita o třetí díl. Děj má výrazně větší spád než v případě prvního dílu a i přes mohutnou, takřka tříhodinovou stopáž dokázal Peter Jackson odvyprávět druhou kapitolu Hobití trilogie tak dramatickým způsobem, že se vás nuda zmocní jen minimálně. Dvojka je o mnoho akčnější a vygradovanější, ale i tak se mnozí diváci nebudou moci zbavit dojmu, že mohlo z filmu s klidem zmizet alespoň patnáct minut.
Zrychlení příběhu má však za následek zmenšení pozornosti na titulního hobita Bilba (Martin Freeman), jehož vtipné eskapády úplně vymizely a kromě výborné finální konfrontace s drakem Šmakem mu Jackson nedává prostor skutečně zazářit. To samé platí i o zbytku družiny. Čaroděj Gandalf (Ian McKellen) se objeví zhruba ve třech scénách a ani suverénní trpaslík Thorin Pavéza (Richard Armitage) nemá mnoho času se předvést. Druhý Hobit je o mnoho týmovější záležitostí, kdy Jackson v každé důležité scéně představí (staro)novou postavu a odvádí tak pozornost od ústřední družiny.
Tímto způsobem se vrátí například elf Legolas (Orlando Bloom), jehož důležitost pro příběh je však v podstatě nulová a zaujme nanejvýš svými typickými kreacemi s lukem, a to hned v několika akčních scénách. Úplně novou postavou je pak elfka Tauriel (Evangeline Lilly, českým divákům známá ze Ztracených), jíž naopak scénáristé připsali romantickou linku s jedním z trpaslíků. Akční scény a romantická linka jsou tak dva vyprávěcí prvky, na které Peter Jackson v druhém díle Hobita nejvíce spoléhá.
Trpasličí humor z prvního dílu se objevuje jen ve stopovém množství, nahrazuje ho velký důraz na digitálně velkolepou a nádherně natočenou akcí. Jejím vrcholem je absurdně zábavná honička na sudech, kde Jackson naplno zužitkuje návrat akrobatických elfů (oproti pomalým trpaslíkům příjemná změna) a zároveň svůj talent na natočení naprosto přehledné a strhující akční scény. Z tohoto úhlu strhne i finální konfrontace s drakem Šmakem, které však ubírá na síle především počítačová umělost okolního prostředí. Všechny akční scény sice vznikaly výhradně v počítači, u přírodní honičky v sudech se však Jacksonovi povedlo lépe zamaskovat digitální původ scény. Je to nepochybný vrchol filmu, zvlášť když se při jejím tvoření ještě Jackson až neobyčejně piplal s kamerou. Výsledkem je jedna z nejlepších velkolepých akčních sekvencí letošního roku.
Horší je to s romantickou linkou mezi elfkou Tauriel a trpaslíkem Kilim. Nejen, že v celém filmu působí velmi zbytečným dojmem, zároveň však i odvádí pozornost od velkého finále v Osamělé hoře. Těsně před ním se děj začíná tříštit a díky trochu nešikovnému střihu jeden moment nedýcháte napětím z honičky mezi Bilbem a Šmakem, aby Jackson následně prostřihl do cukrkandlové romantické scény mezi Tauriel a Killim. Jackson si na sebe tříštěním vyprávění upletl bič a Hobit tak v momentu velké gradace zbytečně ztrácí na síle.
I přes jistá zaváhání ve vyprávění a gradaci je ale Šmakova dračí poušť velkým krokem vpřed oproti Neočekávané cestě, a to především v budování a rekreování atmosféry mystické Středozemě. Zatímco první díl až moc spoléhal na to, že diváci budou omámeni z toho, že se po téměř deseti letech opět vrátili do filmové Středozemě, dvojka na podobný efekt nespoléhá. Naopak, pomocí lepší výpravy a zručnější režie Petera Jacksona si vytváří vlastní atmosféru temné fantasy, která netěží z divákovy nostalgie nad původní trilogií Pána prstenů. Kulisy působí živěji, hudba příliš nerecykluje známé motivy a i díky tomu působí Středozem znovu jako hmatatelné, organické místo. Oproti ospalé a trochu do sebe zahleděné jedničce je Šmakova dračí poušť vlastně až neočekávaně živý film.
VERDIKT:
Hobit: Šmakova dračí poušť je výborným pokračováním, jež strhne svou aurou temné fantasy, skvěle natočenými akčními scénami a poutavě vyprávěným příběhem, jehož sílu nepotlačí ani lehce přepálená dvou a tři čtvrtě hodinová délka.
Hodnocení: 80%
Pro fanoušky knihy je zcela jistě dobrou zprávou, že na druhém díle se tolik neprojevuje kontroverzní rozhodnutí rozšířit původně dvoudílného Hobita o třetí díl. Děj má výrazně větší spád než v případě prvního dílu a i přes mohutnou, takřka tříhodinovou stopáž dokázal Peter Jackson odvyprávět druhou kapitolu Hobití trilogie tak dramatickým způsobem, že se vás nuda zmocní jen minimálně. Dvojka je o mnoho akčnější a vygradovanější, ale i tak se mnozí diváci nebudou moci zbavit dojmu, že mohlo z filmu s klidem zmizet alespoň patnáct minut.
Zrychlení příběhu má však za následek zmenšení pozornosti na titulního hobita Bilba (Martin Freeman), jehož vtipné eskapády úplně vymizely a kromě výborné finální konfrontace s drakem Šmakem mu Jackson nedává prostor skutečně zazářit. To samé platí i o zbytku družiny. Čaroděj Gandalf (Ian McKellen) se objeví zhruba ve třech scénách a ani suverénní trpaslík Thorin Pavéza (Richard Armitage) nemá mnoho času se předvést. Druhý Hobit je o mnoho týmovější záležitostí, kdy Jackson v každé důležité scéně představí (staro)novou postavu a odvádí tak pozornost od ústřední družiny.
Tímto způsobem se vrátí například elf Legolas (Orlando Bloom), jehož důležitost pro příběh je však v podstatě nulová a zaujme nanejvýš svými typickými kreacemi s lukem, a to hned v několika akčních scénách. Úplně novou postavou je pak elfka Tauriel (Evangeline Lilly, českým divákům známá ze Ztracených), jíž naopak scénáristé připsali romantickou linku s jedním z trpaslíků. Akční scény a romantická linka jsou tak dva vyprávěcí prvky, na které Peter Jackson v druhém díle Hobita nejvíce spoléhá.
Trpasličí humor z prvního dílu se objevuje jen ve stopovém množství, nahrazuje ho velký důraz na digitálně velkolepou a nádherně natočenou akcí. Jejím vrcholem je absurdně zábavná honička na sudech, kde Jackson naplno zužitkuje návrat akrobatických elfů (oproti pomalým trpaslíkům příjemná změna) a zároveň svůj talent na natočení naprosto přehledné a strhující akční scény. Z tohoto úhlu strhne i finální konfrontace s drakem Šmakem, které však ubírá na síle především počítačová umělost okolního prostředí. Všechny akční scény sice vznikaly výhradně v počítači, u přírodní honičky v sudech se však Jacksonovi povedlo lépe zamaskovat digitální původ scény. Je to nepochybný vrchol filmu, zvlášť když se při jejím tvoření ještě Jackson až neobyčejně piplal s kamerou. Výsledkem je jedna z nejlepších velkolepých akčních sekvencí letošního roku.
Horší je to s romantickou linkou mezi elfkou Tauriel a trpaslíkem Kilim. Nejen, že v celém filmu působí velmi zbytečným dojmem, zároveň však i odvádí pozornost od velkého finále v Osamělé hoře. Těsně před ním se děj začíná tříštit a díky trochu nešikovnému střihu jeden moment nedýcháte napětím z honičky mezi Bilbem a Šmakem, aby Jackson následně prostřihl do cukrkandlové romantické scény mezi Tauriel a Killim. Jackson si na sebe tříštěním vyprávění upletl bič a Hobit tak v momentu velké gradace zbytečně ztrácí na síle.
I přes jistá zaváhání ve vyprávění a gradaci je ale Šmakova dračí poušť velkým krokem vpřed oproti Neočekávané cestě, a to především v budování a rekreování atmosféry mystické Středozemě. Zatímco první díl až moc spoléhal na to, že diváci budou omámeni z toho, že se po téměř deseti letech opět vrátili do filmové Středozemě, dvojka na podobný efekt nespoléhá. Naopak, pomocí lepší výpravy a zručnější režie Petera Jacksona si vytváří vlastní atmosféru temné fantasy, která netěží z divákovy nostalgie nad původní trilogií Pána prstenů. Kulisy působí živěji, hudba příliš nerecykluje známé motivy a i díky tomu působí Středozem znovu jako hmatatelné, organické místo. Oproti ospalé a trochu do sebe zahleděné jedničce je Šmakova dračí poušť vlastně až neočekávaně živý film.
VERDIKT:
Hobit: Šmakova dračí poušť je výborným pokračováním, jež strhne svou aurou temné fantasy, skvěle natočenými akčními scénami a poutavě vyprávěným příběhem, jehož sílu nepotlačí ani lehce přepálená dvou a tři čtvrtě hodinová délka.
Hodnocení: 80%
Žádné komentáře:
Okomentovat